Převýchova v dolech OKD: Kvůli odporu k okupaci musel novinář Vrchovský pracovat jako horník

23. 8. 2019

Ladislav Vrchovský

Převzato z: ČT24.

Podporoval Alexandra Dubčeka a pražské jaro, kvůli tomu nemohl studovat a vysloužil si dvacet let tvrdé dřiny v dolech OKD. Byl hlavním organizátorem stávek horníků proti komunistickému režimu. S novinářem, divadelním publicistou a politikem Ladislavem Vrchovským /Zelení/ si povídal redaktor ČT Pavel Habram.

Jak jste prožil srpen 1969?

V srpnu 1969 jsem už čekal na svůj odchod z vojny do civilu. Když jsme se dozvěděli, že někteří naši kolegové z jednotek budou muset nějak sloužit, tak jsme čekali, co bude. My jsme byli pohraniční pluk, ale nebyli jsme strážci hranice. Naštěstí jsme nebyli nasazeni do žádné demonstrace, které probíhaly v srpnu 1969. My jsme jenom řešili s kamarády, kolegy v útvaru, co bychom dělali, kdyby nás nasadili.

Takže debaty s kolegy se vedly?

Debaty s kolegy se vedly, protože už se nedaly vést s nikým jiným. Ten rok od roku 1968 do roku 1969 byl rokem čistek. Já jsem měl mezi svými známými důstojníky řadu lidí, kteří byli stoupenci pražského jara, stoupenci Alexandra Dubčeka, ale ti už byli všichni pryč, protože to šlo velmi rychle. A ti noví, co přišli místo nich, ti se s námi nebavili. My jsme se i ptali, ale bylo nám řečeno „starejte se o sebe“ a už se s námi nikdo nebavil.

Jak se k vám dostaly informace, že se něco v republice děje?

To byla spíš taková, jak se říká „šeptanda“, protože máme své příbuzné, máme své přátele. Oficiálně se k nám nedostalo nic, protože ten režim tajil informace, to byl vlastně hlavní znak toho, že jste se dozvídali všechno ex post, když se někde něco stalo. Třeba se sešla v Praze nějaká skupinka demonstrovat, tak se to neobjevilo v novinách, nebylo to jako dnes, kdy zpravodajové okamžitě všechno pokryjí. My, jako národ jsme byli v podstatě udržováni v nevědomosti a všechny projevy odporu vůči vedení státu byly zatajovány, a jestli se dostaly do zpravodajství, tak jenom v takové podobě, že to zase byla obžalova nějaký „živlů“, které nám chtějí rozbít socialismus.

Jak jste se k tomu stavěli, jak jste to probírali?

My jsme si vytvářeli takové fiktivní situace. Já jsem tím byl docela pověstný, protože jsem dělal divadlo i na vojně a dramatická situace mě baví. Dostával jsem kluky do situací, kdy jsem se jich ptal na to, co by dělali, kdyby… Zeptal jsem se: „Budeš na hranici, bude utíkat tvůj kamarád, nebo někdo a ty dostaneš příkaz, abys střílel. Budeš střílet? Třeba to bude tvůj příbuzný. Třeba ti bude utíkat tvůj brácha do Německa. Budeš střílet?“ On řekl, že neví. Takže takové debaty jsme vedli.

Jinak ten přísun informací byl takový, že někdo přijel na návštěvu, šli jsme na pivo a tam jsme se bavili, co se děje. Jinak byly informace embargované, zamlžované, zatajované. Když jste měl v rodině někoho, kdo nebyl zadobře s režimem, nebo jste měl přátele mezi takzvanými disidentskými kruhy, tak jste se dozvěděl, co se děje třeba v Polsku, v Maďarsku. I o tom jsme se bavili a už byly i ohlasy, že v NDR to také začíná, jenom u nás pořád nic. Už tehdy jsme říkali, že jsme komunistický skanzen.

Jak události srpna 1968 a srpna 1969 ovlivnily váš další život?

Můj život úplně nejvíc ovlivnilo to, že jsem se narodil do rodiny mého otce Karla Vrchovského, který to měl v roce 1948 okamžitě spočítané a musel odejít ze státních služeb do průmyslu. Byl napojen na odboj, ale na ten západní a ne na ten východní. Když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct, tak nám řekli, abychom se ostříhali, protože dlouhovlasí jsou chuligáni. Já jsem na nástěnku nalepil papír, že nejsem žádný chuligán a že mám prostě dlouhé vlasy a hotovo. Takže už zase bylo zle.

Pak jsem toho 21. srpna podepsal přihlášku ke vstupu do KSČ, na kterou jsem napsal, že vstupuju na výraz odporu proti vstupu vojsk a na výraz podpory Alexandra Dubčeka a pražského jara. Tím jsem si podepsal těch následných dvacet let v dole. Když jsem si pak přečetl důvod: „Intelektuál s velkou přesvědčovací schopností, převýchova v dolech OKD“, tak jsem se rozesmál a řekl jsem si, že lepší vysvědčení mi nikdo napsat nemohl.

Co jste měl vlastně původně v plánu?

Původně jsem myslel, že vystuduju novinařinu nebo pedagogickou fakultu a že budu buď učit češtinu, nebo dělat novinařinu. Trošku jsem koketoval s myšlenkami na divadlo, ale to přišlo až později. Když jsem po roce 1969 zjistil, že veškerá studia jsou vyloučena, tak jsem si pak saturoval tuhle potřebu uměleckou činností, při které jsem se seznámi s řadou normálně myslících lidí. Tam probíhaly nádherné debaty o tom, co je to za režim, ve kterém žijeme.

Na té šachtě je to tak, že když prostě pracujete a děláte svoji práci normálně a poctivě, tak jsou ostatní chlapi rádi, že vás mají, protože zapadáte do té party. Já jsem těch poctivých lidí na šachtě poznal hodně a třeba jeden z nich byl hrdina socialistické práce Milan Žabčík, který chtěl být dobrý havíř, nicméně režim si z něj udělal ikonu, protože to byl mistr světa v dobývání kombajnem. Jeho to ale vůbec nezajímalo, že ho režim ukazuje jako ikonu. Tihle poctiví lidé mě vždy bavili nejvíc.

V roce 1989 jste v OKD patřil k představitelům nového směru…

Já jsem pracoval v takové podzemní dílně, která byla 700 metrů pod zemí. Tam byli uklizení lidé jako syn majitele vinohradů ze Znojma, bývalý vězeň z Jáchymova z rodiny drogistů z Kvasic nebo bývalý krajský tajemník KSČ, který se postavil proti vstupu vojsk a poslali ho na šachtu. Předseda stranické organizace na šachtě řekl, že jde o hnízdo zmijí, kam je potřeba hodit granát.

Jenže my jsme byli taková dílna, ve které se zkoušely prvky automatizace důlní dopravy a byli jsme propojeni se všemi šachtami v OKD šachetním telefonem. Díky tomu jsem byl v kontaktu s kamarády ze svého oboru na všech šachtách. Když bylo potřeba zorganizovat stávkový výbor OKD, tak stačilo zavolat do některých šachet a oni řekli, že jdou do toho. Nebyl problém založit stávkový výbor během dvou dnů.

Jak to probíhalo na těch šachtách? Horník byl přece ikonou komunistického režimu a najednou stávkoval.

Ta klíčová situace proběhla jednoznačně na Národní třídě. Už jsem dříve říkal, že když se z Prahy vrátila dcera mého kamaráda, předáka rubáňového kolektivu, a měla ovázanou hlavu, tak on i když byl komunista, řekl, že jeho dítě nikdo bít nebude. Pro něj to byla poslední kapka. Ostrava byla bašta režimu, stejně jako Kladno, ale i v hornících pomalu dozrávalo, že je něco špatně. Najednou zjistili, že je rozdíl mezi nimi a těmi, kteří dělají stejnou práci za železnou oponou a začali se ptát proč. Začali se na ten režim trochu zlobit, když přišla ta poslední kapka, tak řekli „Už dost“.