26. 2. 2017
Ve čtvrtek 10. března se můžete připojit k mezinárodní kampani Vlajka pro Tibet. Letos se do ní opět zapojí také zelení v Havířově. Podrobné informace najdete zde.
Připojte se na facebooku 
Přehrát video 
Připojit se k petici 
Zapojená města v okolí
O týden později, 17. – 24. března se pak můžete přijít podívat na festival Tibet v Havířově a promítání filmů o Tibetu, které se bude konat v Merkur Coworking, na ul. Studentská 26, v Havířově-Podlesí. V odpoledních hodinách zde budou ke shlédnutí filmy a dokumenty s tibetskou tématikou, po celou dobu si zde také můžete prohlédnou originální fotografie pořízené přímo mezi lidmi v Tibetu. V pondělí 27. února 2017 odpoledne má o případném vyvěšení tibetské vlajky rozhodovat také havířovské zastupitelstvo.
Co se děje v Tibetu?
V období únor 2009 – květen 2015 se upálilo v tibetských oblastech Čínské lidové republiky 140 Tibeťanů. Svým činem vyjádřili protest proti čínské politice vůči Tibeťanům. Mezi upálenými jsou muži, ženy, studenti, mniši, mnišky, zemědělci, nomádi i lidé jiných profesí. Dalších 5 Tibeťanů se upálilo v Indii a Nepálu, taktéž jako výraz nesouhlasu s čínskou politikou. Na následky svého činu již podlehlo 123 osob. Tyto protesty dále pokračují.
V únoru 2014 vydal španělský soudní dvůr mezinárodní zatykač na pět bývalých čínských politických vůdců, včetně bývalého prezidenta Ťiang Ce-mina a bývalého premiéra Li Pchenga kvůli genocidě v Tibetu.
Petice na podporu Tibetu
Organizace Amnesty International sbírá podpisy pod petici určenou prezidentu Miloši Zemanovi. Pod tuto petici můžete připojit i svůj podpis.
Strana zelených si každoročně 10. března připomíná začátek tragicky násilně potlačeného Tibetského národního povstání v roce 1959, během něhož Čína připravila o život desítky tisíc většinou neozbrojených Tibeťanů, kteří se marně pokusili obnovit nezávislost Tibetu ztracenou o deset let dříve.
“Sama jsem před lety Tibet navštívila a vím, jak je pro Tibeťany mezinárodní podpora důležitá. Naše politická reprezentace, vládu a prezidenta nevyjímaje, by se proto neměla nekriticky podbízet státům, pro které jsou lidská práva na okraji zájmu. Nesmíme zapomínat, že se ještě nedávno porušovala lidská práva také v naší zemi a také nám pomáhala podpora demokratických států. Je povinností České republiky vzít tuto zodpovědnost nyní také na sebe,” říká Pavla Brady, předsedkyně Strany zelených v Moravskoslezském kraji.
Co se vlastně stalo v Tibetu v roce 1959 a co se děje dnes?
Po vpádu čínské armády do Tibetu v roce 1950 a postupném obsazení celého území začali Číňané budovat strategické silnice vedoucí do Tibetu a posilovat tam své místní vojenské a policejní jednotky. S rostoucí vojenskou převahou se začal stupňovat nátlak na tibetskou vládu i na obyčejné Tibeťany. Agresivní protitibetská komunistická politika Číňanů po vpádu do Tibetu v roce 1950 nakonec vedla k lidovému povstání, které vypuklo ve Lhase 10. března 1959. Povstání bylo krvavě potlačeno a dalajlama byl donucen opustit
Tibet
Tibet a uchýlit se do indického exilu. Bilance úspěchů čínské invaze, nejrůznějších celostátních kampaní, pracovních a ideologických programů a kulturní revoluce je dostatečně známá: 80 000 mrtvých během vojenského vpádu a v důsledku zásahu proti povstání v roce 1959. Přes milion Tibeťanů zemřelo ve věznicích, pracovních táborech nebo při hladomoru. Neustávající exodus Tibeťanů do exilu dosahuje již 120 000 uprchlíků. Z více než 6000 klášterů, chrámů a svatyní, v nichž žilo téměř 600 000 mnichů a mnišek, zůstalo pouhých třináct. Mniši a mnišky byli z klášterů vyhnáni, cenná umělecká díla vypleněna a rozprodána. Komunistická totalitní moc krutě omezila základní práva Tibeťanů na svobodu vyjadřování, užívání mateřského jazyka, pohybu, náboženství. Státní populační politika nutí tibetské ženy k násilným potratům a sterilizacím. Svévolné zatýkání, represe, mučení, zastrašování a věznění se staly součástí každodenního života Tibeťanů v jejich vlastní zemi.
Od 80. let (po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976) došlo i v Tibetu k některým náznakům uvolnění politických poměrů, ale zároveň se prohloubilo ničení země. Vojenskou okupaci země nahradila okupace ekonomická, jejíž důsledky mohou být pro Tibeťany ještě zhoubnější. Největší hrozbu, jíž jsou Tibeťané a jejich jedinečná starobylá kultura vystaveni, představuje státem organizovaný a podporovaný masový příliv čínského civilního obyvatelstva do Tibetu, vedoucí k postupné asimilaci tibetského etnika. Dnes žije v Tibetu vedle 6 milionů Tibeťanů 7,5 milionů Číňanů. I situace posledních let v Tibetu je stále kritická. Kampaň čínských úřadů nazvaná tvrdý úder a s ní spojené převýchovné akce z let 1996 – 2000 stále ještě přetrvávají, i když jen v menším rozsahu. Po útěku Jeho Svatosti karmapy z Tibetu do indického exilu byla kampaň rozšířena na laiky i obyčejné lidi žijící mimo kláštery. Mnoha politickým vězňům byly prodlouženy tresty nebo ztíženy vězeňské podmínky. Nadále byl zadržován druhý nejvyšší duchovní představitel Tibetu pančhenlama Gendün Čhökji Ňima, nejmladší vězeň svědomí na světě.
Tibeťané nejsou jediní
Tibeťané nejsou jediní ani nejpočetnější Byť je mediálně známý případ Tibetu, na světě je mnoho daleko početnějších národů, které nemají vlastní stát a usilují ať už latentně nebo aktivně o nějakou míru samostatnosti. Např. v samotné Číně žije více než 16 milionů Čuangů, 10 milionů Mandžuů, Chuejů, národa Miao nebo 9 milionů Ujgurů (Východní Turkestán), kteří se liší od majoritních Chanů (92 % čínského obyvatelstva) vyznáváním Islámů. Tibet je také členem mezinárodní Organizace nezastoupených států a národů (UNPO). Jedná se o demokratickou organizaci, která sdružuje přibližně 50 členů. Jejími členy jsou domorodí lidé, okupované národy a nezávislé státy či teritoria.
Nesamostatná území mají svou mezinárodní organizaci: UNPO zastupuje 180 milionů obyvatel
Cílem organizace je ochrana lidských a kulturních práv členů, ochrana jejich životního prostředí a hledání nenásilných řešení konfliktů, se kterými se členové setkávají. Členství v organizaci umožňuje působení členů na mezinárodní úrovni. Mezi zakládající státy, patřili kromě Tibetu také např. Arménie, Krymští Tataři, Tatarstán, Estonsko, Gruzie, Kurdové, Východní Turkestán, Východní Timor, Západní Papua aj. Mimo tuto organizaci stojí ohrožené domorodé (kmenové) obyvatelstvo, které si doposud zachovává svůj tradiční způsob života děděný po staletí pouze v odlehlých a těžko přístupných částech světa. Dodnes jsou tyto zbytky ohroženy vyhynutím. Celkem jde asi o 180 milionů obyvatel, převážně o národností menšiny v Číně (70 miliónů), tradiční kmeny v Indii (50 milionů), sibiřské národy (30 milionů) a Latinskoamerické Indiány (26 milionů), v Evropě lze jmenovat asi 60 000 skandinávských Laponců. UNPO tak zastupuje např. také Masaje nebo Pygmeje.
Neuznali je, hrají vlastní VIVA World Cup
Neuznané státy mají např. od roku 2003 také vlastní „mistrovství světa ve fotbale“. Mezinárodní federace fotbalových asociací (známá pod zkratkou FIFA) sdružuje celkem 209 členů, přestože několik z nich nemá status suverénního státu (Skotsko, Faerské ostrovy), neuznané státy v rámci FIFA fotbal hrát nemohou. Proto tito neuznaní založili roce 2003 vlastní sdružení NF-Board, což oficiálně znamená New Federation Board, neoficiálně však Non-FIFA Board. Tato organizace od roku 2006 pořádá konkurenční fotbalové mistrovství světa zvané „VIVA World Cup“ o pohár Nelsona Mandely. Týmy, které jsou zde sdruženy, reprezentují autonomní oblasti usilující o nezávislost (např. Tibet, Západní Sahara), národy bez vlastního státu (např. skandinávští Sámové žijící na území čtyř států), etnické menšiny v rámci uznaného státu (např. Aramejci v Sýrii) nebo suverénní státy nepřidružené k FIFA (např. Monako, Kiribati).
